Začátek roku 1929 ničím pozitivním místní obyvatele nepřekvapil, byla tuhá zima, kdy teploty dosahovaly
-28°C. Cesty byly natolik zaváté, že i pluhy uvízly na tratích. Masy sněhu vytvářely až
15 metrů vysoké stěny, takže stromy byly zaváté až ke korunám. Vlaky, které cestovaly v tomto nečasu skončily na trati a nemohly pokračovat. Cesty byly neprůjezdné, což se projevilo v nedostatku uhlí a koksu, takže třeba mateřská škola musela být uzavřena. Trpěla také zvěř v lesích, která byla značně vyhladovělá a umírala. I v těchto podmínkách si lidé našli čas na oslavu. Slavilo se umístění obrazů prezidenta
Tomáše G. Masaryka ve školách a úřadech města. Vrcholem večera bylo divadelní představení "
Děda Stráchal jede k panu prezidentovi". Slavnosti se zúčastnila především česká menšina.
Březen přinesl Hrušovanům chvilkové oteplení, které přineslo novou vlnu obav, a sice z možných záplav. Při dalším poklesu teplot bylo město pokryto ledem, dokonce musela přijet technická rota pěšího pluku, která trhavinami ve dne i v noci odstraňovala nahromaděný led. Pomáhali i dobrovolní hasiči, naštěstí se ledy podařilo uvolnit bez nějakých následků. Za několik málo dní potom byla na náměstí postavena benzínová čerpací stanice s podzemním zásobníkem. V té době se řešila elektrifikace Hrušovan, rozhodnuto o ní bylo na konci května roku 1929. V červnu projel městem prezident republiky T.G. Masaryk, byla to velká sláva, která se neobešla bez výzdoby a předání kytice květin. Léto ale nebylo jen o šťastných událostech. Nedaleko zámku Emín se rozhodl ukončit svůj život teprve 24 letý Johann Eder, a to z nešťastné lásky.
 |
| Kostel |
První srpen roku 1929 přinesl na zámek zásadní změnu - změnu majitele. Zakoupily si jej
sestry z řádu sv. Hedviky, aby z něj mohly vybudovat domov pro
děti. Technický stav zámku tehdy nebyl havarijní pouze vyžadoval četné úpravy, aby budova mohla sloužit novému poslání. Cena byla půl milionu korun, součástí byly také vinice, které se rozkládaly na výměře 5 ha. Z prodeje byla vyloučena pouze zahrada a park, jejichž majitel byl nadále
dr. Karl Khuen Belassi. Technický stav budovy nebyl havarijní, jako je dnes, vyžadoval ale mnohé úpravy. Tehdy zde bylo kolem 48 dětí. Začátkem 30. let minulého století se jejich počet zvýšil na 80, pečovalo o ně 11 sester, které vykonávaly též zdravotní ambulantní péči, vyučovaly ruční práce, hudbu nebo pracovaly na vlastním hospodářství.
Domovem sirotků byl zámek do roku 1940, tedy více než 10 let. Od začátku roku 1940 sloužil jako
útočiště pro postižené děti. Od prosince roku 1940 sloužil také jako
dětský ozdravný tábor. Děti sem přicházely čtyřiklát do roka na dva měsíce po padesáti členných skupinách.
Na úvodní fotografii je před zámkem společně se sestrami zachycen také Josef Folk, farář, jeho předchůdcem byl Franz Březina, jehož příběh jsme si připomínali v tomto článku. Pan Folk byl místním farářem od roku 1919 do roku 1945, kdy musel odejít do Rakouska, kde zemřel v roce 1963. V Hrušovanech nad Jevišovkou za sebou zanechal podstatnou část svého života. Vyučoval náboženství na místní základní škole. Obnovil ve městě starý zvyk, který měl vyjadřovat dávnou spojitost mezi lidstvem a církví. Zvyk spočíval ve velikonoční jízdě po vyzdobeném městě, které si za doprovodu hudby připomínalo osudy padlých vojáků, událost měla ale také sloužit jako varování živým.
 |
| Josef Folk |
Při čtení tohoto článku si můžeme udělat obrázek toho, jak těžká doba to pro člověka byla, aby ten obrázek byl ale kompletní museli bychom k těm přírodním událostem, které zde byly zmíněny, přičíst také události předválečné a válečné, ale o tom zase někdy příště.
 |
| Josef Folk u kostela |
Poděkování za námět a fotografie patří Milanovi Skopalovi.
Zdroje:
Miroslav Fousek, 2020, Hrušovany nad Jevišovkou (Od dávné minulosti po součanost). Vydání první. ISBN 978-80-87387-68-9.
Jaroslav Stejskal, Kapitoly z dějin Hrušovan nad Jevišovkou.
Komentáře
Okomentovat