101. výročí úmrtí Maxe Dvořáka

Rok se s rokem sešel a my si opět připomínáme výročí úmrtí Maxe Dvořáka, významného dějepisce umění. Letos je to 101 let, kdy dne 8.2.1921 zemřel v Hrušovanech nad Jevišovkou. Jeho výjimečnost a vazbu na rodinu Khuen-Belasi, majitele hrušovanského zámku, jsme vám vloni přiblížili v tomto článku. Jednu z prvních informací, kterou se v článku dočtete je, že jsou jeho myšlenky stále aktuální a inspirují dodnes. My si uvědomili pravdivost těchto slov poté, co jsme si přečetli jeho knihu Katechismus památkové péče.  

„Drobné památky vyžadují často větší ochranu než ty významné. Sotva by byl kdo tak pošetilý, aby chtěl zničit Dürerovy či Tizianovy malby nebo navrhnout zboření Svatoštěpánského dómu ve Vídni, a přece je všude ohroženo vše, co není stokrát zobrazeno v příručkách dějin umění a co není opatřeno hvězdičkou v cestovních průvodcích; a právě to potřebuje ochranu, protože to ve svém okruhu působí podobně ušlechtile a nenahraditelně jako světově proslulá umělecká díla.“ 

Katechismus památkové péče, s. 29.

Kdyby tak Max Dvořák tušil, že právě tato slova jednou přesně vystihnou příběh hrušovanského zámku, který jej znal jako reprezentativní sídlo. A kdoví, třeba kniha věnovaná památkové péči vznikla právě během jeho návštěv Hrušovan nad Jevišovkou. 

Často se ptáme, jaký Max Dvořák vlastně byl, jaký měl hlas, způsob chůze nebo třeba smysl pro humor. Částečně nám na tyto otázky pomohl odpovědět pan Jaromír Pečírka.

"Stál opřen rukama o dřevěné zábradlí, lemující pódium, mírně skloněn kupředu a zahleděný do sebe. mluvil zprvu tiše, jak opro sebe, ale pak když umnou větou klenul vypjatý oblouk své myšlenky, hlas sílil, nabýval zvučnosti a přiostřil se do ráznosti, když bylo třeba důrazně něco hájit nebo dokazovat. Pak zase klesl do pianissima. Dvořák mluvil v kadencích. A to bylo tajemstvím jeho nezapomenutelného přednesu, že každá věta vždy vyjadřovala myšlenku, byla vypjata jejím rymem a její gradací, měla její reliéf a vzlet. Dvořák mluvil jako psal, v dlouhých umných větných periodách, s mnohými vedlejšími a vsunutými větami - přece nikdy hlavní větě, opředené a zahrazené vedlejšími přítoky, nechyběl výrok, nechybělo sloveso, jež německá řeč pravidelně klade na samý konec věty. Dvořákova větná skladba této doby - mluvená i psaná - je složitým, umně skloubeným útvarem, v němž není ani stopy po lehkosti a smyslové skvělosti jeho mladých prací, je to přísná, svrchovaně logická stavba, jejíž konstrukce je dána ne krásou ale smyslovými vlastnostmi řeči, nýbrž abstraktem, myšlenkou, jejím postupem a jejich paprsky a nosností."

                                                                                                     Katechismus památkové péče, s. 9.

Ačkoli se z výše uvedeného popisu projevu Maxe Dvořáka může zdát, že se jeho knihy budou číst velmi těžko, opak je pravdou. Pokud byste si Katechismus památkové péče chtěli zakoupit, doporučujeme stránku Národního památkového ústavu, kde je k dostání. My se již nyní těšíme na další knihu, kterou si od tohoto autora pořídíme.






Komentáře